Kubíček bydlí s naší babičkou (druhé poschodí u nás v domě) od roku 2015. Tehdy jsme si ho brali jako pejska mladého, ovšem životem navždy poznamenaného. Doufali jsme, že se u nás doma zlepší a z traumat dostane – že se z něj stane normální pejsek – bohužel se to úplně nepodařilo a Kubíček bude navždy tak trošku žít ve svém „vlastním světě“. Pochází z množírny, byl hodně týraný. Ukazuje temnou a odvrácenou tvář popularity plemene jorkšír. První rok svého života prožil zavřený v malé kleci, ve které se nemohl narovnat – díky tomu má špatně narostlou a srostlou páteř a dodnes se ve stresových situacích točí dokolečka (to byl totiž jediný pohyb, který v kleci tehdy mohl dělat). Někdo ho poléval studenou vodou a pravidelně bil. Kubíček je slepý, nenaučil se hygienickým návykům (nosí plínky – je to náš plínkáček) a nechová se úplně jako „normální“ pejsek. Žije si ve svém vlastním světě. Naši přítomnost vnímá – sám si chodí (a moc rád) pro pohlazení, ale velkou část dne jen prochodí po bytě a má rád svůj klid. Člověk se k němu musí chovat samozřejmě laskavě, ale hlavně trpělivě: když ho chytnete rychle/špatně, nejen, že se Kubíček ožene, ale klidně i kousne. To se stalo mně (Irča) přímo v tom roce 2015: chytila jsem ho tak, že se lekl, zakousl se mi do ruky (a nechtěl pustit) a já skončila v nemocnici na operaci. Kubíček vyžaduje speciální péči a opravdu hodně klidné zacházení (třeba stříhání nám vezme několik hodin, klidně 6… máme svou rutinu a stříhání zvládáme, ale musíme mít maximální klid a dodržovat přesný postup). Naučil nás velké trpělivosti. Zvykli jsme si na sebe a víme, jak se k sobě chovat. A když Kubíček přijde, začne vrtět ocáskem, dá Vám hlavu do klína a chce hladit – to jsou ty nejkrásnější okamžiky.
