Začátek roku 2020 byl velmi těžký. Moje maminka byla vážně nemocná a málem zemřela, z dědečka se stal ležák a následovala vyčerpávající domácí péče… a do toho onemocněl Arínek – náš první, od štěňátka rozmazlovaný, chlapeček. V té době jsem byla jediný řidič v domě a každodenně s ním jezdila na veterinu – na injekce. Byli jsme jen my dva – já a Arínek. Každý den přicházely horší a horší zprávy – bylo pro mě velmi těžké to přijat a vstřebat a úplně nejtěžší to bylo tak nějak vysvětlit mé mamce, která se neměla vůbec stresovat a navíc jí před očima odcházel její vlastní tatínek. Bylo to bolestné období. S Arínkem jsme bojovali zhruba dva týdny, poté jsme mu za Duhu pomohli. Odešel doma, v posteli, kterou miloval. Kvůli nemocnému srdíčku nemohl moc dýchat, v noci se jeho stav vždycky zhoršil – a tak jsme nespali… v té době jsme zavedli naši každonoční tradici: „zdravení hvězdiček“. Měla jsem Arínka v náručí a společně jsme sledovali hvězdy. Tato tradice, kterou mě naučil Arínek, mi zůstala: každý den večer otevírám okno a „zdravím hvězdy“ – je to takové mé spojení s Duhovým mostem… zdravím své milované andílky…♥
Arínkův příběh:
Xaar Silver z Luhačovické kolonády. Stříbrný trpasličí pudlík s rodokmenem. Od malinka milovaný, opečovávaný a všemi rozmazlovaný. Už si nedokážu představit život jen s jedním pejskem (fakt je to tak, já už hold potřebuji ty větší počty 😀) a zároveň si myslím, že Arínek si kdysi nedokázal představit život, ve kterém by nebyl jedináčkem bez psích brášků. Kdyby tenkrát věděl..😀😋
Hodně lidí neadoptuje pejsky, protože se bojí. Bojí se nejrůznějších věcí – nejčastěji povahy a nemocí. Doufám, že pokud patříte do této kategorie, vyvedu Vás nyní z omylu. Arínek (ačkoli ho samozřejmě milujeme) byl povahově nejhorší ze všech našich pejsků (tady by někdo určitě namítl jméno Emil – ano, svým způsobem byste měli pravdu, Emil je takový zvláštní exemplář, ale u něho je to něco jiného – byl týraný ) a nejvíc nemocný. Na veterině jsme vždycky nechali nejvíc peněz za Arínka. Takže vidíte, že např. ten zdravotní stav a možné komplikace se liší „kus od kusu“ – opravdu každý pejsek je jiný … Arínek – pejsek s rodokmenem, který by měl mít ty nejnižší a nejmenší predispozice k tomu onemocnět či mít nějaké zdravotní problémy – a ejhle – projevilo se daleko více komplikací a problémů, než u adopťáčků. Fakt je hloupost myslet si, že kříženci či pejsci z útulků jsou prolezlí nemocemi (bohužel jsem se s tímto názorem setkala) a budete s nimi neustále na veterině. Troufám si říct, že opak je pravdou. Většina z nich si toho hodně prožila (a přežila) a mají tuhý kořínek. 🙂 A velkou touhu žít!
S Arínkem jsme prožili všechno. Viděli jsme ho vyrůstat a zažili jsme ho jako štěňátko. To je ještě jedna věc, které bych se dneska chtěla věnovat. Prožít s pejskem celý jeho život je nádherné. Ano, často přemýšlím nad tím, jací naši adoptovaní psí staroušci byli jako štěňátka. A jak mě mrzí, že jsme přišli o ty společné roky a poznali jsme se až na konci – v cílové rovince – či v takovém psím podzimu života:). Beru to ale z té druhé stránky. Jsem strašně moc ráda, že jsme to ještě stihli. V útulcích umírají staří a nechtění pejsci a to mi trhá srdce. Protože vzít si zlomenou a zároveň i starou duši je v podstatě to nejhezčí, co můžete udělat – i pro Vás samotné, protože v tomto případě ten čas plyne o to rychleji a ten pejsek si toho ještě více váží. A hlavně tu lásku a teplo domova si opravdu zaslouží a ještě ji stihne.🙂
U Arínka jsme se báli toho, že jako jedináček nepřijme další pejsky a bude smutný a po zbytek svého života nešťastný. Blbost! Pes je zvyklý žít ve smečce a z mých pozorování a toho, co jsem kdy kde načetla, je dokonce ve smečce šťastnější a spokojenější. Má pestřejší život – hlavně co se týká společenského aspektu – nemá jen nás lidí, ale i ty „svoje“ kolegy.. bráchy 😂 Takže tak, nebojte se, ničeho😉
Arínek byl náš první, rozmazlený, naše „pudla“. Byl u našich začátků. Stal se z něho „velký brácha“ pro naše adopťáčky, „jel v tom s námi“. Byl velmi chytrý a bystrý chlapeček. Moc se těším na to, až se jednou zase setkáme…
