Emílek je smolař! Nebo tedy byl :). Velmi týraný, pak útulek a následné vrácení z adopce zpátky do útulkového kotce. Emílka jsme absolutně neplánovali, vlastně ani nespadal do našich obvyklých kritérií, na nás tehdy moc mladý (cca 5 let). Řekla nám o něm jedna moc hodná paní, která v útulku pracuje – Emílek v útulku střádal, plakal, byl moc nešťastný (ze žalu dokonce kousal mříže a z toho měl otevřené krvavé rány v tlamičce). Emílek rozhodně nebyl snadnou adopcí – spíš naopak: byla to naše první „problémová adopce“ a velký oříšek… minulost, povaha, agresivita, bojácnost a všechno tady tohle krát dvacet. Jak už jsme zmínili na začátku, do útulku byl z adopce vrácen – právě kvůli agresivitě. Oprávněně. Vzala si ho maminka s dcerou, na tu dceru byl zlý. Bály se ho a vrátily ho (přitom je ani nekousl, na rozdíl od nás:D)… V útulku trpěl. Šance na adopce minimální. Sice mladý a zdravý pejsek, ale problémový… Moc lidí si dobrovolně nevezme pejska, který je agresivní.. No a víte co.. tak jsme to zkusili my, protože… jsme ho tam prostě nedokázali nechat.
Jeho minulost je velmi zlá. Od štěňátka ho vlastnila žena, která ho zavřela do sklepa, ve kterém v malém prostoru žil.. ve tmě, ve svých výkalech.. naprosto nesocializovaný a pravidelně bitý. No a tady už nastává první problém: když pejsek toto zažije už jako malé štěně, většinou to bývá složité vždy. Návrat do normálního života je těžší, pomalejší, je to běh na dlouhou trať… Emílek není agresivní sám o sobě. On je agresivní, když se bojí. Nevyjede po Vás jen tak, to po nikom, on je vlastně hodný… vyjede, když se mu děje něco, čeho se bojí (např. se vezme tlapka). Jeho jediné štěstí je, že je hodný na ostatní pejsky.. jinak by s námi být nemohl… má v sobě nejspíš staffbulla, takže má super stisk – to ostatně sama dobře vím, když se mi zakousl do nohy a nechtěl pustit… to bylo opravdu nezapomenutelné:D Ale v podstatě to byla moje chyba, udělal to (opět) ze strachu.. já vlastně ani nemůžu říct, že je agresivní- toto není agresivní pes.. tohle je pes, který se bojí.. Jeden den jsme měli celkem krizi. Bylo to v den, kdy se Emil na zahradě vyválel v kočičích.. eh, hovínkách:D.. a nenechal se sebou nic udělat, vrčel, utíkal.. naštěstí jsme to vyřešili (chytla jsem ho do smyčky a podařilo se nám ho na zahradě umýt). Konec dobrý, všechno dobré! Pokroky jdou pomalinku, ale stojí nám to za to. Máme takovou hezkou a vtipnou společnou vzpomínku: šli jsme s Emílkem na cvičák, protože jsme chtěli vyhledat odbornou pomoc.. paní nás po 5 minutách poslala pryč s tím, že se Emila bojí:D. Mimochodem Emil je velice vtipné stvořeníčko. Má obrovský předkus a místy vypadá jako tyrannosaurus – opravdu.. on je prostě.. originál:D Se vším všudy. Když běží celá naše smečka po betonovém dvoře, člověk slyší lehké cupitání ťapiček. Když běží Emil, člověk slyší dunění – až se pomalu chvěje zem. Pamatujete, jak jsme na začátku psali, že Emílka vrátili, protože si oblíbil maminku a dceru nenáviděl? Hádejte, co se stalo u nás… přesně tak, to stejné:D Emílek miluje moji mamku a mě (Irču) vůbec nemá rád… Bohužel se to nezlepšilo ani po několika letech:(… Jsme spolu v takovém vztahu, že nám nejlíp funguje vzájemná ignorace… nemůžu si ho ani pohladit… jediné, co spolu můžeme společně dělat (když pominu dávání pamlsků, protože to funguje) je jít společně na procházku (jen mu musí dát postroj mamka). Já Emílka chápu (i když mi to je trošku líto:D), protože si opravdu prožil obrovské peklo a neustále se něčeho bojí.. zároveň si však přeju, aby přišel den, kdy nám začne naplno věřit a důvěřovat… a kdy mě bude mít alespoň trošičku rád . A i kdyby mě nikdy nezačal mít rád, nevadí – stejně mám jen dvě ruce, které nestačí na drbání a hlazení celé té naší psí smečky, občas bych si přála být chobotnice :).
