Bizonek bydlel s naší babičkou (druhé poschodí u nás v domě) od prosince roku 2015. Adoptovali jsme ho těsně před Vánoci, bylo to rychlé rozhodnutí a ještě rychlejší akce – chtěli jsme, aby stihl Ježíška:) – což se povedlo a díky přítomnosti Bizonka byly Vánoce 2015 ještě krásnější! Bizonek mě upoutal na Facebooku a stalo se něco podobného, jako už mockrát: masivní sdílení, ale i přesto žádný zájemce. Přitom text, který byl u jeho fotky: Dnes je ten den, vím to – někdo, kdo má rád staré psy, si mě vezme domů – budeš to Ty a nebo Bůh? , byl naprosto vystihující a nesmlouvavý. Chtěli jsme, aby Bizonek ještě před setkáním s Bohem získal domov a poznal lásku – včetně tepla svého vlastního pelíšku. Brali jsme si ho s nepříznivou diagnózou: vážně nemocné srdce, délka života pravděpodobně 1 měsíc. Kruté a drsné – přímo až nemilosrdný verdikt. My si však řekli, že i během tak krátké doby dokážeme ukázat laskavost a dobro, co se v člověkovi může ukrývat. Bizonek totiž nic dobrého od lidí za celý svůj život nezažil: byl týraný, někdo mu dokonce amatérsky uřízl ocásek… V útulku byl už podruhé – poprvé si ho někdo dokonce adoptoval, chvíle štěstí však rychle pominuly, když ho ten dotyčný po krátké době uvázal u stromu… A podruhé už Bizonka nikdo nechtěl – díky tomu jsme ho ale mohli poznat my a jsme za to velmi vděční. Bizonek měl rád svůj klid, nikdy nebyl vyloženě umazleným pejskem. Pohlazení měl rád – ovšem, jen když on sám chtěl. Když měl špatnou náladu – bručounek náš jeden – nebyla s ním řeč:). Domova si užíval naplno, byl neskutečně mlsný chlapeček a adopcí ožil – úplně se mu do krve vlila nová síla. Možná i díky tomu – díky druhé životní vlně a obrovské energii, která se v něm probudila – u nás nakonec nežil měsíc, ale celý rok a půl (! – dodnes to vnímám jako zázrak). K našemu velkému překvapení nezemřel na srdíčko (původní diagnóza zněla opravdu hodně nekompromisně a zle), vzala nám ho rakovina… Za Duhu jsme mu pomohli, poslední okamžiky jsme byli samozřejmě s ním – a nebyli jsme tam jen my, ale i mnoho piškotů, které tolik miloval. Tyto poslední chvíle si budeme pamatovat navždy, jsou samozřejmě protkané obrovskou bolestí a smutkem – ale zároveň i vděčností a hlubokým respektem k Bizonkovi: byl to opravdu bojovník a rváč o život. Z jednoho měsíce vybojoval rok a půl. Nevzdával se, to on nikdy – a odešel milován. Naše slzy mu zaplavily kožíšek, piškotky všude okolo, Bizonek odešel jako hrdina, který bude navždy žít v našich srdcích.
