ferousek 1 Smečka z Knihánkova z.s.

Feroušek

Feroušek odešel za Duhu 31. 8. 2021 – po krátkém, ale vytrvalém – a vedeném na maximum – boji se zákeřnou nemocí, rakovinou jater… tato diagnóza nám vzala už Carečka – u něj jsme ji však objevili pozdě, u Ferouška se nám to podařilo daleko dřívěji (díky sono vyšetření). Vyhlídky byly celkem dobré (operace mu mohla prodloužit život o celé roky) – rozhodli jsme se tedy, že do tohoto těžkého boje půjdeme. Zvládli jsme vše – biopsii, CT, dokonce i samotnou operaci (která byla opravdu hodně náročná, operovala kapacita: pan docent Crha, špičkový chirurg a odborník na měkké tkáně). Třeba ta operace: už jen to rozhodování – bylo šílené, stálo nás to (krom peněz, ty jen lítaly) obrovskou dávku odvahy… měli jsme velký strach… byla to vyčerpávající cesta. Ale mohli jsme získat tolik! A hlavně Feroušek tu operaci přežil – i následných 48 kritických hodin… zemřel 5. den po operaci, zcela nečekaně – na selhání jater. Za Duhu jsme mu pomohli. Byl to můj slepý chlapeček, nejraději spinkal (pokud možno neustále) přilepený a namačkaný na mou hruď. Když neslyšel můj hlas a nebo necítil moji blízkost, začal plakat. Nechápu, jak mohl žít celých 9 let sám – jen on a nekonečná tma (byl slepý). Chybí mi neskutečně moc, každý jeden den a každou jednu vteřinu. Každý boj nelze vyhrát, ale tady ta porážka bolí o to víc skrz to, že my jsme vlastně tu bitvu (operaci a vše před ní) vyhráli – ten konec přišel nečekaně až v tom čase, kdy si člověk myslel, že je už vyhráno… Ferouškův odchod si vzal kus mého srdce a vím jistě, že tato rána se nikdy nezahojí. Já – Irča – budu zachraňovat a milovat pejsky dál, ale Feroušek – to bylo prostě moje miminko, můj slepý klokánčí chlapeček….Moc ráda vzpomínám na ty okamžiky, kdy jsem ležela a Feroušek mi spinkal na hrudi. Ani knihu jsem tehdy nečetla! Oběma rukama jsem Ferouška totiž drbala a hladila… ach jo, proč nejdou nějaké momenty vrátit zpátky.🖤 Kéž by měla Duha návštěvní hodiny…🌈

Ferouškův příběh

9 let je většina psího života. 9 dlouhých let strávil Ferda v útulku. Sám, nechtěný a ještě k tomu v úplné tmě… S jedním slepým očičkem se už narodil, ale to druhé měl slepé jen díky zlým lidem (pravděpodobně zanedbaný zánět). Minulost Ferdíčka byla – jak jinak než – smutná. Někdo ho uvázal u opuštěného domu, který se prodával (našel ho realitní makléř, Ferda byl uvázaný ještě schválně až vzadu za domem, aby nebyl vidět). Toto udělat pejskovi – navíc ještě úplně slepému – na to nestačí slova… Na Ferouškově příběhu jsou však nejhorší ty promrhané roky v útulku. Tolik ztraceného cenného času… Neskutečně dlouhá doba, většina života. Nedokážu si našeho slepého Ferdíčka představit, jak tak dlouho byl sám. Pejsek, co tolik miloval mazlení a přítomnost člověka. Tím, že byl slepý a neviděl mě, začal štěkat a volat mě, když jsem byla třeba potichu kvůli čtení. Samotu nesnášel, přitom byl tak dlouho sám… Ferda se maximálně radoval z každého jednoho dne (hezké bylo, že vítal každý nový den – ráno se v posteli začal rozvalovat a maximálně se těšit z toho, že nás čeká nový den – což je mimochodem další inspirace pro nás lidi!). Vítal mě prudkým vrtěním ocásku. Doslova se smál, neustále měl z něčeho radost. I když neviděl v tom pravém slova smyslu, svět viděl vždy v těch nejhezčích barvách. A lidi spolu s ním. A maximálně moc miloval postel.
🙂 Ano, byl handicapovaný, ale naučil se s tím žít. Pro pejska je horší, když ztratí např. čich. Nebojte se adoptovat si slepého pejska. Fakt se toho nebojte. Slepý pejsek Vás v ničem neomezí. My jsme toho důkazem:) Ferda s námi zvládal všechny procházky, výlety i dovolené! Naučil se pohybovat i po našem domě. Bydlíme v cca 100 let starém domě, který není pro pejsky úplně ideální, protože jsou tu hodně schody. Ferda to zvládnul!!! Musíte všemu dát jen čas… Pamatuju si na naší první procházku s Ferdíčkem. Neustále padal z chodníku, byl zmatený… Eda z toho chytal záchvaty depky, že takhle to nepůjde a že Ferda s námi chodit nebude… do měsíce se to Ferdíček naučil a poté byl schopný chodit i na volno, krásně poslouchal, orientoval se podle našeho hlasu a toho, jak jde smečka… opravdu trpělivost růže přináší. Já osobně mám velkou slabost pro slepé pejsky, protože jak již jsem psala – oni opravdu vidí svět v těch nejhezčích barvách :)). Teď už na nás čeká malý slepý princ za Duhou… a teď už vidí…. musím říct, že jsem sakryš zvědavá na to, co na nás Ferdík řekne !!! … jak se mu budeme líbit:)) Moc se na to shledání a setkání těším 🖤.

Sdílení: